Letos oslavíme 160 let od příchodu prvních železnic do Chebu, takže není od věci připomenout vývoj zdejšího železničního uzlu.
V 50. a 60. letech 19. století docházelo k masivnímu rozšiřování evropské železniční dopravy. Cheb byl tou dobou výspou rakouské monarchie, sevřenou z jedné strany Bavorskem a z druhé Saskem, kde na přelomu 50. a 60. let dospěly železnice k rakouským hranicím. Představitelé města založili roku 1857 Chebský železniční výbor a angažovali se v trojstranných jednáních o vybudování železničního spojení. Jednání o napojení na saskou a bavorskou železniční síť byla úspěšně završena roku 1861 a jednání pokračovala za účelem propojení obou drah právě v Chebu. Po vyměřování první tratě (Cheb – Aš – Hof) následovala příprava stavby pro trať z Oelsnitz a v následujícím roce se začalo stavět. Městská rada prozíravě vybrala pro stavbu nádraží velkou pláň (tehdy) za městem, kde bylo dost prostoru pro budoucí rozšiřování drážní infrastruktury. Budovány byly souběžně trati i nádražní budovy, první chebské nádraží v neorenesančním stylu bylo dílem proslulého architekta Hügla z Mnichova. Trať z Wiesau přes Waldsassen a Slapany do Chebu byla zprovozněna 15. října 1865 (od roku 2006 slouží jako cyklostezka), dráha z Hofu přes Aš a trať z Plavna byly zprovozněny souběžně 1. listopadu 1865. Chebské nádraží se tak stalo spojkou dvou německých států. O pět let později do Chebu dorazila od Karlových Varů Buštěhradská dráha (19. září 1870) a 28. ledna 1872 pak Dráha Františka Josefa z Vídně přes České Budějovice a Plzeň. Až v roce 1881 bylo otevřeno přímé spojení do Norimberka přes Schirnding. Cheb se stal železničním uzlem, kde se setkávaly spoje pěti železničních společností (dvou bavorských, jedné saské a dvou c. a k.). Všechny společnosti zde měly své technické zázemí, skladové a další prostory, nádraží jako celek však bylo ve správě Bavorských drah. Po dokončení železniční sítě odbavilo nádraží kolem stovky vlaků denně, svou roli hrál jak německý tranzit, tak napojení rakouských železničních společností. To znamenalo velký pohyb cestujících i nákladu jak ve vnitrozemské, tak i v mezinárodní dopravě.
Masivní rozmach dopravy se samozřejmě projevil v prosperitě města – rozvíjely se průmysl, výstavba i kultura a Cheb se začal rychle rozrůstat. Rozšiřování se dotklo i samotného nádraží, jež přestávalo stačit rostoucímu provozu. Na počátku 20. století byla radikálně rozšířena původní neorenesanční nádražní budova a rekonstruovány její interiéry v secesním stylu, kolejiště se rozrůstalo prakticky průběžně. První světová válka přinesla přechod dopravy na vojenský systém, převážnou část vlaků tvořily vojenské transporty a situaci ještě umocnil vznik vojenského letiště v roce 1917, prvního na území Království Českého. Vznik Československa na podzim 1918 na ustáleném systému kromě zavedení dvojjazyčných názvů nic neměnil – nádraží dále (až do května 1945) zůstalo ve správě německých drah, jen z původních pěti společností se na začátku 20. let 20. století postupně staly dvě – Československé státní dráhy (dále jen ČSD) a Společnost německé říšské dráhy (DRG/DR). Stále též platilo, že každá společnost měla v prostoru nádraží své technické zabezpečení a další prostory. Podle vzpomínek pamětníků ani vztahy mezi zaměstnanci obou společností nebyly až do roku 1938 nejhorší – všichni byli přece od dráhy! Zábor pohraničí po Mnichovu přinesl přechod na válečný provoz a německá správa se rozšířila i na dosud české tratě dále do vnitrozemí. Důležitost chebského železničního uzlu ještě vzrostla. Místní průmysl přešel na válečnou výrobu, kromě rozšíření (de facto přesunu) vojenského letiště vedle něj vznikla i továrna na letadla s rozsáhlou železniční vlečkou, kde probíhaly opravy poškozených strojů, výroba dílů a podsestav a snad i kompletní montáž některých typů. Zdrojem pracovních sil byly přidružené koncentrační tábory a totálně nasazení. To byly samozřejmě lákavé vojenské cíle, ale ve druhé polovině války je, vyjma občasných náletů hloubkařů, spojenci dost dlouho opomíjeli. Totální zkáza z nebe přišla až na konci druhé světové války – masivní nálety amerického letectva v únoru, březnu a v dubnu 1945 prakticky vymazaly z povrchu nejen chebské letiště s továrnou na letadla, ale i nádraží, přilehlou městskou čtvrť a viadukt přes údolí Ohře.
Okamžitě po osvobození převzaly správu ČSD a bylo zahájeno odstraňování trosek a opravy. Podle pamětníků byla tou dobou průjezdná všehovšudy jedna kolej. Po odstranění trosek bylo vedle rekonstrukce technického zázemí a kolejového svršku též postaveno (či spíše zboucháno dohromady) dřevěné prozatímní nádraží a nádražní bufet, které až do vybudování nové moderní nádražní budovy na přelomu 50. a 60. let svým vzhledem připomínaly (mj. lítačkami ve stylu westernových saloonů) spíše divoký západ než železniční uzel ve středu Evropy. Nová funkcionalistická nádražní budova od architekta Josefa Dandy s prvky bruselského stylu v interiéru a na vnější dekoraci byla předána do provozu v roce 1962. Bývalou, bombardováním zcela zničenou hotelovou čtvrť nahradil rozsáhlý park a autobusové nádraží. Začátkem 70. let byla k pravému křídlu nádražní budovy (z pohledu od centra města) přistavěna budova pošty s krytým překladištěm poštovních zásilek, které bylo zbořeno koncem 90. let poté, co se poštovní zásilky přestaly přepravovat vlaky. Výraznou změnou byla elektrifikace tratí v druhé polovině 60. let (dokončena roku 1968) a s ní související pomalé ukončování parního provozu (celostátně ukončen v roce 1980). Další změny průběžně zaznamenala nákladová část – se změnami ve způsobu přepravy nákladů postupně mizely staré budovy skladišť a byly nahrazovány kontejnerovými překladišti nebo novými sklady, jež umožňovaly použít mechanizaci. Změna režimu v roce 1989 bohužel přinesla postupný úpadek železniční dopravy a snížila se i doprava mezinárodní. Bohužel je částečně na vině i německá strana, která dosud nekoridorizovala a neelektrifikovala příhraniční úsek trati na Norimberk, zatímco u nás jsou přípravy dávno hotovy (stačí osadit sloupy do připravených úchytů a natáhnout dráty). Tudíž je hlavní mezinárodní doprava směrována jinudy, kde není nutno několikrát přepřahat. Z uzlu mezinárodní dopravy se tak stal uzel dopravy regionální…
Za dlouhá léta provozu byla na budově nádraží z roku 1962 prováděna jen základní údržba, větší rekonstrukce a modernizace se většinou týkaly jen kolejového svršku, technického zázemí a zabezpečovacího zařízení. V polovině 90. let došlo na opravy interiéru nádražní budovy (vestavba různých obchůdků, výmalba), v roce 2016 byla budova prohlášena za kulturní památku. Kompletní rekonstrukce nástupišť a přístupových koridorů proběhla v letech 2018–2021 při zachování původního stylu památkově chráněné stavby. Došlo při ní k přestavbě nástupišť, vybudování bezbariérových přístupů, výměně železničního svršku a k nahrazení letité lávky přes nádraží novostavbou. Lávka byla dlouhodobě v havarijním stavu, ale zároveň byla nezbytnou částí nádražní dopravní infrastruktury, protože umožňovala přímý pěší přístup do nákladových částí, k výtopnám a dílnám bez několikakilometrových zacházek nebo pohybu osob v rozsáhlém kolejišti. Zároveň jde o nejkratší pěší spojení s městskou částí „Švédský vrch“. S opravami hlavní budovy (v první řadě hydroizolací, střech a fasády) se počítalo v následující fázi, která měla původně začít v roce 2023 a v současnosti se předpokládá snad v roce 2026. Rozsáhlé rekonstrukce a koridorizace tratí na německé straně by měly oživit postupně slábnoucí železniční provoz, na jehož úpadku se podílí i postupná likvidace lokálních tratí na naší straně hranice a průběžný přesun nákladní dopravy na přetížené silnice.
Michael Pešťák, Státní oblastní archiv v Plzni, 1. oddělení
Reference a odkazy
Prameny a literatura:
Státní oblastní archiv v Plzni, fond Sbírka fotografií z oblasti Jihozápadní dráhy, poř. č. 18, 150.
Humler, Jiří a kol. Halštrovská dráha: Tršnice – Luby u Chebu: 110 let, 1900–2010. Kraslice, 2010.
Omelka, Vladimír. 130 let trati Plzeň – Cheb. Plzeň, [2002].
https://cs.wikipedia.org/wiki/Cheb_(nádraží)
http://encyklopedie.cheb.cz/cz/encyklopedie/nadrazi
O autorovi
Mgr. Michael Pešťák působí jako archivář na 1. oddělení Státního oblastního archivu v Plzni.































