Zajímavosti

Elfriede Schönburg-Waldenburg (1876–1964), operní pěvkyně šlechtičnou?

Narodila se jako Emilie Friderika Handske dne 15. prosince 1876 v Bad Kreuznachu (německá spolková země Porýní-Falc). Jelikož ale svůj život zasvětila divadlu a působila jako herečka a operní pěvkyně, zvolila si umělecké jméno Elfriede Hassow.

Na počátku dvacátého století působila jako volontérka v Pruském dvorském divadle v Berlíně. Poté se její domovskou scénou stalo Centrální divadlo v Lipsku na Thomasring (později Dittrichring). Jednalo se o operní dům založený roku 1902.

V roce 1904 se jí stalo v Lipsku osudným seznámení s Otto Sigismundem Schönburg-Waldenburg (1866–1936). Od tohoto roku si začali vzájemně dopisovat. Dokonce si Sigismund z novin „Leipziger Neueste Nachrichten“ ze dne 20. června 1904 vystřihl recenzi nazvanou „Theater und Musik“ s kritikou představení pořádaného tamním divadlem. Elfriede vystoupila spolu se třemi kolegyněmi a třemi kolegy v jednoaktovce „Der dritte Kopf.“ Dále se Elfriede představila s kolegyněmi v převleku za muže ve frašce „Das Fest der Handwerker.“

Rod Schönburg-Waldenburg

Rod Schönburg (česky ze Šumburka) byl původem francko-durynský rod s kořeny ve 12. století. Nejstarším předkem byl údajně Hermann von Schönburg zu Glachau, zakladatel kláštera Geringswalde. V Čechách se členové rodu poprvé objevili ve 14. století. Ve středověku vlastnili načas severočeskou Kadaň a až do roku 1666 západočeské Kraslice. Do hraběcího stavu byli povýšeni v 16. století. Rod se rozvětvil do několika linií, z nichž jedna byla povýšena na konci 18. století do knížecího stavu a dále se rozdělila na větve Schönburg-Waldenburg a Schönburg-Hartenstein, žijící v Čechách. Druhá linie se jménem Schönburg-Glachau zůstala titulárně v hraběcím stavu. Linie Schönburg-Waldenburg získala český inkolát roku 1818.

Otto Sigismund Schönburg-Waldenburg se narodil dne 8. dubna 1866 jako pátý ze sedmi dětí knížete Otty Friedricha (1819–1893) a Pamely, rozené Labunski (1837–1901). Tím, že ale jeho dva starší bratři zemřeli velice mladí, se po smrti svého otce sám stal hlavou fideikomisu, a to až do plnoletosti svého synovce Otty Viktora (1882–1914), jemuž byl po celou dobu poručníkem. V roce 1893 ukončil Sigismund studium na univerzitě v Jeně s titulem doktor obojího práva.

Elfridin vztah s princem a jeho důsledky

Jak se rodina tvářila na Sigismundův vztah s Elfriede, zůstává otázkou. Přestože měla Elfriede vlastní byty v Lipsku a v Mnichově, pobývala velice často na Kladské na loveckém zámečku knížat Schönburg-Waldenburg. Zámeček zakoupil roku 1873 Sigismundův otec Otto Friedrich. Mesaliance byla především pro historickou šlechtu někdy i hluboko do 20. století absolutně nepřijatelná, přesto k ní především od druhé poloviny 19. století docházelo čím dál častěji. Většinou ale takovýto sňatek přinášel páru značné materiální a finanční nevýhody. V případě sňatků mezi příslušníky knížecích rodů a osobami nižšího šlechtického či nešlechtického původu zejména ve druhé polovině 19. století docházelo k potrestání samotného knížete (popř. prince) tak, že mu byl odebrán titul nebo se musel zříct svého jména.

S Elfriedou se Sigismund oženil až 17. února 1920, ale to již mluvíme o úplně jiných společenských poměrech, v nichž šlechtický titul přestal mít oficiálně jakýkoli význam.

Jelikož ovšem Sigismund miloval celou oblast Kladské, a i přestože byl díky svému sňatku vyloučen z nástupnictví, dokázal využít všech okolností jako mesaliančního sňatku svého mladšího bratra Heinricha Otty, který se roku 1906 oženil s rozvedenou ženou a byl tak zcela vyloučen z nástupnictví, a také neplatnosti fideikomisů v Československu, aby si vymohl vlastnictví velkostatku s tím, že po jeho i manželčině smrti připadne ke kmenovému majetku rodu.

Jak je patrné ze společné korespondence, Sigismundův a Elfriedin vztah byl skutečně láskyplný a naplněný, i když bezdětný.

Život na Kladské

Ač by se mohlo zdát, že vzhledem k odlehlosti a samotě žila Elfriede se Sigismundem na Kladské zcela v ústraní společnosti, opak je pravdou. Na svém zámečku přijímali mnoho návštěv. Nejčastěji se jednalo o nižší šlechtu, sousedy či známé, především přítelkyně Elfriedy, jež si získala během své herecké kariéry. Velice častým hostem býval dlouholetý přítel major Arthur „Thury“ von Stammer se svou manželkou Emilií „Milly“, rozenou Ryska, bývalou herečkou. Dále na Kladské opakovaně pobývala Marie Neumann-Hoffer, rozená Eisenhut, bývalá herečka a manželka spisovatele a novináře Otty Neumann-Hoffera.

Kladská, jejíž střed tvořil lovecký zámek, byla obklopena lesy a nacházela se v blízkosti velkého rybníka, který poskytoval obzvlášť půvabný pohled na tento zámek. Budova byla zřízena ve švýcarském stavebním stylu. Jedná se o určitý typ historismu, tedy architektonického stylu 19. století napodobujícího alpská selská stavení. Charakteristickým rysem je hlavně využívání dřeva jako stavebního materiálu. Dále jsou typickými znaky mírně nakloněné střechy, předsazený štít a bohatě zdobené, vyřezávané balkóny, vstupy a střechy. Okna jsou opticky zasazena do ozdobných dřevěných konzolí. Původně byl zámeček roku 1873 vystavován na světové výstavě ve Vídni, kde jej zakoupil majitel velkostatku a přenesl do Kladské. Po stranách měl dvě dvouposchoďová křídla, která byla spojena přízemním křídlem, takže celá budova působila symetricky. Přízemí bylo z kamene, ale z venku byla stavba obložená dřevem, patra byla postavena celá ze dřeva. Za zámkem se nacházel čtvercový zámecký dvůr, který obklopovaly vedlejší budovy zámku jako kuchyně, přípravna, byty zaměstnanců, stáje, kolny, garáž apod. Za tímto dvorem byl umístěn ještě malý hospodářský dvůr, který sloužil potřebám zámku a osídlení. Jedním z nejznámějších architektů věnujících se tomuto stylu, byl Jacques Gros. Otázkou ovšem zůstává, zdali byl přímo autorem zámečku, ale jednoznačně se podílel na dalších stavbách nacházejících se v jeho okolí. Vedle zámku byla rovněž ve švýcarském stavebním stylu vystavěna restaurace „U Tokajícího tetřeva“, spravovaná nájemcem, která byla obzvláště v čase sezóny vyhledávána lázeňskými hosty z blízkých Mariánských Lázní, Lázní Kynžvart a Karlových Varů. V osídlení Kladské se nacházely ještě další budovy, veskrze zřízené ve švýcarském stavebním stylu, které sloužily na jedné straně jako úřední budovy velkostatku a na druhé straně jako obydlí pro úřednictvo. Jednalo se o budovu lesního úřadu, budovu důchodního úřadu, obydlí lesmistra a důchodního velkostatku a jiné malé obytné budovy. Všechny budovy byly umístěny roztroušeně v celé oblasti parku, a tak, aby nerušily ráz krajiny. V parku bylo založeno mnoho malých jezer a rostla zde alpská flóra, takže budovy společně se svým okolím představovaly jednolitý celek. Ze zvláštní vegetace zde byl vysazen např. bolševník velkolepý. Dnes se jedná o nebezpečný invazivní druh, který u nás bez vědomostí o tom, jak škodlivá tato rostlina je, nechal patrně poprvé vysadit kníže Metternich na zámku Kynžvart.

Co se týče zvěře žijící přímo v parku u zámku Kladská, tak zde byli chováni laň, medvíďata, pávi, čápi apod. Dokonce zde byli vysazeni Jeřáb Antigonin a Jeřáb panenský, původem z Kavkazu, které Sigismund zakoupil v roce 1915 za 850 papírových marek. Tito exotičtí ptáci zde nalezli hnízdiště a také se rozmnožili. Aby mu však jeřábi neodletěli, domluvil se s Akciovým spolkem zoologické zahrady v Berlíně na poskytnutí služeb tamního veterináře Dr. Arendsee, který u příležitosti návštěvy západočeských lázní, měl přijet zastřihnout letky těmto ptákům.

Sigismund se navíc zasloužil o vybudování rozlehlé obory ve zdejším kraji, v níž byla chována především vysoká zvěř. Údajně se v té době jednalo o druhou největší oboru v Čechách. Jelikož cesta z Mariánských Lázní do Kladské vedoucí okolo hájenky Králův kámen byla soukromá a patřila právě Sigismundovi, nechal na ni zakázat veškerou automobilovou dopravu, aby nebyla zvěř rušena hlukem motorů aut. Na Kladskou se tak smělo jezdit pouze oklikou přes město Prameny. V roce 1907 poslal jako dar knížatům ze Schwarzenbergu dvě medvědice – Ruschi a Ajax, které žily až do třicátých let 20. století v hradním příkopu na zámku Český Krumlov.

Kynologie a fotografování

S honitbou pak rovněž souvisela Sigismundova obliba chovu loveckých psů, kterýžto zájem sdílel i se svou manželkou Elfriede. Chovali především jezevčíky. Sama Elfriede byla členkou spolku „Deutscher Teckel-Klub“ se sídlem v Berlíně, ročně zaplatila členský příspěvek okolo 12 říšských marek.

A rovněž je potřeba zmínit i oblibu manželů ve fotografování. Sigismundovým nejčastějším objektem zájmu se stávala jeho žena. Řada dochovaných účtů nejenom za koupi fotoaparátů, ale především fotografického materiálu jako fotografických papírů, lepidel, vyvolávacích lázní apod. a právě množství dochovaných fotografií (zhruba 5000 ks), jej řadí mezi hrstku šlechticů, kteří se věnovali amatérské fotografii. Za kameru se několikrát postavila i sama Elfriede, když se objektem fotografie stával on sám, obvykle v různých humorných pozicích.

Sigismund zemřel dne 11. listopadu 1936 a pohřben byl podle svého přání na úpatí vrchu Lysina u zámečku na Kladské, kde se také dodnes nachází jeho tzv. lesní hrobka. Zámeček pak až do konce války vlastnila jeho žena Elfriede. Pro svou dobrosrdečnou povahu byla velice oblíbena mezi tamním personálem. Po válce ovšem musela opustit zemi a zbytek života strávila v Německu. Zemřela dne 23. září 1964 v Überlingenu u Bodamského jezera.

Jana Lajtnetová, Státní oblastní archiv v Plzni, 5. oddělení

Reference a odkazy

Prameny a literatura:

Státní oblastní archiv v Plzni, fond Rodinný archiv Schönburg-Waldenburgů, Kladská /nezpracovaný fond/.

Neuer Theater-Almanach. Theatergeschichtliches Jahr- und Adressen-Buch. Elfter Jahrgang, Berlin, 1900, s. 252 [cit. 2025-04-23]. Dostupné z https://books.google.cz.

Neuer Theater-Almanach. Theatergeschichtliches Jahr- und Adressen-Buch. Zwölfter Jahrgang, Berlin, 1901, s. 233 [cit. 2025-04-23]. Dostupné z https://books.google.cz.

Neuer Theater-Almanach. Theatergeschichtliches Jahr- und Adressen-Buch. Sechszehnter Jahrgang, Berlin, 1905, s. 470 [cit. 2025-04-23]. Dostupné z https://books.google.cz.

LAJTNEROVÁ, Jana. Lovecký zámeček Kladská a jeho majitelé Sigismund a Elfriede Schönburg-Waldenburg. Západočeské archivy 2019 [X], Plzeň, 2019, s. 53–63.

Obrázky:

1 Elfridina ateliérová fotografie z počátku 20. století.

2 Elfriede se Sigismundem na Kladské okolo roku 1910.

3 Plán Jacquese Grose na stavbu stájí na Kladské, 5. prosinec 1912.

4 Elfriede u bolševníku na Kladské po roce 1920.

5 Elfridina členská karta ve spolku „Deutscher Teckel-Klub“ z roku 1930.

6 Jedna z mnoha fotografií Sigismunda pořízená jeho manželkou v průběhu dvacátých letech 20. století.

O autorovi

Mgr. Jana Lajtnerová působí jako archivářka ve Státním oblastním archivu v Plzni, 5. oddělení, pracoviště Klášter u Nepomuka.

Další zajímavosti

Přejít nahoru